S koncem pololetí se rozhodl ukončit svou třiadvacetiletou školní docházku náš věrný školník pan Jiří Kárný. Je jistě mnoho událostí z jeho služby našemu gymnáziu, které by stály za vyprávění – za všechny připomeňme jeho statečné odmítnutí opustit loď během povodní v srpnu 2002. Ze suterénu do prvního patra tehdy vynosil (a tím zachránil před zničením) vybavení celé počítačové učebny.
Pane Kárný, přejeme zasloužený odpočinek. Budete nám chybět!
Na závěr si dovolujeme přidat úryvek ze vzpomínky absolventa Jana Hechta, uveřejněné ve školním almanachu z roku 2010:
„Vine-li se tímto almanachem jako červená nit myšlenka: „Pamatujte si naše jména“, pak je třeba zmínit jedno, které všichni držíme v elitních patrech našich vzpomínek. Totiž jméno Jiří Kárný. Neboť kdybychom přirovnali celý náš ústav i s jeho návštěvníky a pedagogy k lidskému tělu, pak on by jistě splňoval funkci bílé krvinky.
Tento muž, nastoupivší k nám na Gymnázium Jana Nerudy v dobách porevolučních, beze zbytku naplňuje pojem „křižák podlahových krytin“, který k němu již dávno přilnul. Je to zpravidla první člověk, kterého potkáte, když ráno vstoupíte do chodeb našeho ústavu, a jste-li ještě rozespalí, jeho halasné „Dobré ráno!“ vám dá jasně najevo, kde se už nacházíte.
V otázkách kázně a pořádku je až otcovsky nekompromisní, což je také důvod, proč se nám z hloubi duše příčí jednat v otázkách technických proti řádu školy. Víme totiž, že zásluhou jeho tiché a řádné práce jsou všechny nástěnky pevně přimontovány, žárovky po zapnutí svítí, záchod po stisknutí splachuje, elektronické přístroje po zapojení fungují a výtah na požádání jezdí.
Je to zkrátka radost chodit do školy, jež funguje jako dobře namazané soukolí, které již pamatuje kdekoho a leckde. A tak v současné době je to on, kdo nad tím vším bdí a nedá tak vědomostně zahynouti nám ni budoucím.“
